Letos po druhé v neděli 4. 12. v 17:00 vyběhnou ústečtí běžci, aby ukončili ústeckou běžeckou sezónu nočním během po Labské cyklostezce, dopřáli si v předvánočním shonu trochu sportu a také pomohli.
Startovné akce půjde jako loni na charitativní účely. Konkrétně na pomoc Péťovi Cibulkovi, sportovci, kterému nešťastný úraz na kole (zlomení krčního obratle a poranění míchy) obrátil život naruby. Z Petra je kvadruplegik a v sanatoriu v Kladrubech se zotavuje a připravuje na začlenění zpátky do života. Petr bude potřebovat řadu speciálních pomůcek a péče. Kompletní výtěžek ze startovného běhu bude určen právě na tyto věci.
Pokud nemůžete dorazit a rádi byste přispěli finanční dar pro Petra, můžete ho poslat na účet Plamínku naděje: 7893538001/5500 a do zprávy přidejte - Petr Cibulka
Informace k závodu:
START: neděle 4.12.2016 - 17:00, registrace min 16:00 - 16:45
TRASA: Mariánský most - Masarykova zdymadla a zpět (5 km
STARTOVNÉ: dobrovolné - veškeré prostředy půjdou do kasičky Plamínku naděje na handicapovaného sportovce - Petra Cibulku z Ústí nad Labem.
REGISTRACE: 16:00 - 16:45 - na místě (pod Mariánským mostem v místě startu) - pouze jméno a číslo
ČASOMÍRA: světelná tabule, kde každý běžec uvidí svůj čas
VÝHRY: běžíme pro fajn pocit a dobrou věc, ale min.první 3 muži a ženy budou odměněni + bude bohatá TOMBOLA.
OBČERSTVENÍ: na běžce bude v cíli čekat teplý čaj, svařené víno nebo voda Mattoni (dle vlastního výběru), popřípadě pivo Mazel a čerstvá vánočka!
MODERUJE: David Cihlář - osvědčený moderátor a nadšený sportovec.
ZÁZEMÍ: stany pro úschovu oblečení/občerstvení/lavice a stoly
HUDBA: DJ/Mumie
DOPORUČENÉ VYBAVENÍ: čelovka nebo baterka - některé úseky nejsou osvětlené.
PARKOVÁNÍ: v okolí nebo přijeďte busem
ORGANIZÁTOŘI A PARTNEŘI AKCE:
Pivovar Hotel Na Rychtě, EC Lokomotiva Mumie, Dubické běhy, RunCzech a Mattoni Free Run, Plamínek naděje a město Ústí nad Labem.
Detailnější informace na: https://www.facebook.com
Péťa se narodil 29.12.1985 v Ústí nad Labem. Dětství strávil převážně v Jižních
Čechách, ale ihned po dokončení střední školy se vrátil do Ústí, které má moc
rád. Péťovo dětství nebylo nijak růžové, ale naštěstí to na něm nenechalo žádné
následky a je to spořádaný člověk, který vždy věděl co chce a čeho chce
dosáhnout.
Po skončení střední školy, za pomocí své milované tety Renaty se mohl vrátit do
Ústí a osamostatnit se. Tetě je dodnes moc vděčný. Hned nastoupil do
zaměstnání a postavil se na vlastní nohy.
Již odmala tíhnul k pohybu, jakéhokoli druhu. Byl pro každý sport a věřím, že
kdyby měl rodinné zázemí takové, jako by mělo být každé dítě, byl by Péťa
profesionální sportovec. Od mala až do nešťastné nehody byl prostě
neposedný.
Já jsem ho poznala v jeho 27 letech, byl to aktivní sportovec, věnoval se futsalu,
florbalu, badmintonu, pinčesu, který hrál dokonce za jeden ústecký tým.
Bohužel se tomu nemohl věnovat, tak moc, jak chtěl, protože musel chodit do
práce, protože to pro něj bylo vždy nejdůležitější, zabezpečit finančně sebe a
svou rodinu. Chodil běhat, jezdil na bruslích. Běhání opravdu zbožňoval, proto
mě naučil běhat hned v prvních dnech, kdy jsme spolu začali chodit. Dokonce se
mě snažil připravovat na běžecké závody, které jsme spolu tento rok chtěli
absolvovat. Samozřejmě skoro denně jste ho mohli vidět v posilovně tady v T-
clubu, kam jsme oba rádi a často chodili. A v neposlední řadě se rád věnoval
turistice, při každém společném volnu, jsme spolu s naším psím miminkem,
vyrazili někam na výlet. Dokonce o ruku mě požádal na jedné vyhlídce.
Co Péťu nejvíce uchvátilo, bylo kolo, což se mu nakonec stalo osudným.
Nejdříve to začalo koupí obyčejného, horského kola, na kterém jsme podnikali,
jak výlety po okolí, tak se Péťa připravoval na závody. Závodů bohužel nestihl
mnoho, jen dva ročníky Genesis bike Prague, ale jen jeden rok ho posunul
v tabulkách a více jak 200 míst nahoru. Postupem času poznával, že jízda po
lesních cestách mu jde a nesmírně ho baví. Proto jsem mu, jako předčasný
dárek ke třicetinám pořídila enduro Kellys swag 50, do kterého se doslova
zamiloval. Nejenom, že na něm jezdil ve svém volnu, ale jezdil na něm do práce,
do posilovny, vlastně kamkoli, kam nejel se mnou . Ačkoli se, věnoval jízdě
po lesních cestách, vždy jezdil bezpečně, a ačkoli se mu líbili skokánky, nejezdil
na ně, ale chtěl si počkat, až ho to naučí na downhillovém kempu, na který měl
jet v červnu, na tento kemp, již ale nemohl přijet. Byl to jeho vánoční dárek ode
mě. Jezdil opatrně, protože věděl, jak moc se o něj bojím a Péťa vždy dělal, vše
tak, aby mě dělal jen šťastnou. Já pracuji jako zdravotní sestra na JIPu tady
v ústecké nemocnici a vždy jsem mu z legrace říkávala, že pokud ho jednou
uvidím na našich postelích, tak ho nebudu litovat a ještě více mu ublížím, ironií
je, že 28.2.2016 se tak opravdu stalo, jen jsem opravdu neměla ani nejmenší
chuť mu ublížit. Ačkoli neměl ani jedno škrábnutí, ani jednu modřinu, měl jednu
z nejhorších zlomenin, kterou mohl mít – krčního obratle, která utlačila míchu
natolik, že Péťa je ochrnutý.
