Pro Petra Cibulku se na 2.Adventním nočním běhu proběhlo 340 běžců

V podvečer druhé adventní neděle 4.12.2016 se ústečtí běžci sešli, aby rozsvítili Labskou stezku 2.Adventním nočním během, ukončili ústeckou běžeckou sezónu a současně pomohli. Dorazilo přes 340 běžců, kteří v mrazivém počasí vytvořili spolu s diváky a organizátory úžasnou předvánoční atmosféru a pro Petra Cibulku přispěli částkou do pokladničky Plamínku naděje - 65.408 Kč! 

Je opravdu báječné, kolik skvělých a štědrých lidí  tu s námi žije:). Děkujeme.

Fotografie z akce: Fotogalerie 1 a Fotogalerie 2

Příběh Petra....

Péťa se narodil 29.12.1985 v Ústí nad Labem. Dětství strávil převážně v Jižních Čechách, ale ihned po dokončení střední školy se vrátil do Ústí, které má moc rád. Péťovo dětství nebylo nijak růžové, ale naštěstí to na něm nenechalo žádné následky a je to spořádaný člověk, který vždy věděl co chce a čeho chce dosáhnout. Po skončení střední školy, za pomocí své milované tety Renaty se mohl vrátit do Ústí a osamostatnit se. Tetě je dodnes moc vděčný. Hned nastoupil do zaměstnání a postavil se na vlastní nohy. Již odmala tíhnul k pohybu, jakéhokoli druhu. Byl pro každý sport a věřím, že kdyby měl rodinné zázemí takové, jako by mělo mít každé dítě, byl by Péťa profesionální sportovec. Od mala až do nešťastné nehody byl prostě neposedný. Já jsem ho poznala v jeho 27 letech, byl to aktivní sportovec, věnoval se futsalu, florbalu, badmintonu, pinčesu, který hrál dokonce za jeden ústecký tým. Bohužel se tomu nemohl věnovat, tak moc, jak chtěl, protože musel chodit do práce, protože to pro něj bylo vždy nejdůležitější, zabezpečit finančně sebe a svou rodinu. Chodil běhat, jezdil na bruslích. Běhání opravdu zbožňoval, proto mě naučil běhat hned v prvních dnech, kdy jsme spolu začali chodit. Dokonce se mě snažil připravovat na běžecké závody, které jsme spolu tento rok chtěli absolvovat. Samozřejmě skoro denně jste ho mohli vidět v posilovně tady v T-clubu, kam jsme oba rádi a často chodili. A v neposlední řadě se rád věnoval turistice, při každém společném volnu, jsme spolu s naším psím miminkem, vyrazili někam na výlet. Dokonce o ruku mě požádal na jedné vyhlídce.

Co Péťu nejvíce uchvátilo, bylo kolo, což se mu nakonec stalo osudným. Nejdříve to začalo koupí obyčejného, horského kola, na kterém jsme podnikali, jak výlety po okolí, tak se Péťa připravoval na závody. Závodů bohužel nestihl mnoho, jen dva ročníky Genesis bike Prague, ale jen jeden rok ho posunul v tabulkách a více jak 200 míst nahoru. Postupem času poznával, že jízda po lesních cestách mu jde a nesmírně ho baví. Proto jsem mu jako předčasný dárek ke třicetinám pořídila enduro Kellys swag 50, do kterého se doslova zamiloval. Nejenom, že na něm jezdil ve svém volnu, ale jezdil na něm do práce, do posilovny, vlastně kamkoli, kam nejel se mnou . Ačkoli se, věnoval jízdě po lesních cestách, vždy jezdil bezpečně, a ačkoli se mu líbili skokánky, nejezdilna ně, ale chtěl si počkat, až ho to naučí na downhillovém kempu, na který měl jet v červnu 2016. Na tento kemp již ale nemohl přijet. Byl to jeho vánoční dárek ode mě. Jezdil opatrně, protože věděl, jak moc se o něj bojím a Péťa vždy dělal, vše tak, aby mě dělal jen šťastnou. Já pracuji jako zdravotní sestra na JIPu tady v ústecké nemocnici a vždy jsem mu z legrace říkávala, že pokud ho jednou uvidím na našich postelích, tak ho nebudu litovat a ještě více mu ublížím. Ironií osude je, že 28.2.2016 se tak opravdu stalo, jen jsem opravdu neměla ani nejmenší chuť mu ublížit. Ačkoli neměl ani jedno škrábnutí, ani jednu modřinu, měl jednu z nejhorších zlomenin, kterou mohl mít – krčního obratle, která utlačila míchu natolik, že Péťa je ochrnutý na všechny končetiny.

Eliška Kuklová - přítelkyně